Kdo by to byl řekl, že mít děti není úplně prdel Smějící se

Jak jsem jela v policejním autě

Pátek v 21:57 | Matka Tereza |  Matka královna Všehomíra Tereza
Tenkrát jsme bydleli na Spořilově přímo nad Penny. Chodila jsem tam denně nakupovat a jednou si takhle všimla AKCE na badmintonový rakety. Jako bylo mi jasný, že za 89,90 nebudou úplně profi, ale i kdybych je měla použít jednou, tak se to vyplatí, že jo. Než jsem je hodila do košíku, ještě jsem kolem nich asi 3x prošla. Doma jsem manželovi slavnostně ukázala můj super hyper mega výhodnej kup a že si teda musíme jít pinknout. Už jsem se těšila, jak ho rozsekám. Objednala jsem na neděli kurt kousek od nás na Zahraďáku. Jako manžel je celkem sportovec, ale všude musí dojet autem. I v nákupním centru musíme stát co nejblíž u vchodu. Tentokrát jsem ho ale přesvědčila, že půjdem pěšky, páč znám zkratku a navíc autem by to trvalo dýl. Sice zpruzeně, ale souhlasil. Pěkně si vykračujeme a najednou zaslechnem štěkot. Ohlídnu se a vidim, jak se k nám řítí vlčák. Vůbec nevypadal přátelsky a bylo mi jasný, že nás neběží olízat láskou, nicméně až do poslední chvíle jsem nevěřila, že by mě mohl KOUSNOT TVL. Normálně mě kousnul do stehna a začal se rozebíhat na manžela, kterej místo, aby za mě položil život a skočil po čoklovi, zacouval do blízkýho křoví. To už ale psa doběhla nějaká bába. Byla jsem stále kapku v šoku. Nejen ze psa, ale i z mýho statečnýho manžela. Když jsem se probrala, řvala jsem na bábu, že mě ten její pes jako tvl kousnul, rvala jsem dolu elastáky a ukazovala ji vyrýsovaný psí tesáky. Bába psa plácla po zadku, mně se na půl huby omluvila a zmizela mezi domy. Nic. Já se těšila na badminton a nehodlala jsem si to touhle příhodou zkazit. Noha mi zůstala, hrát jsem mohla, tak co. To jsem ale netušila, že manžel byl ve větším šoku než já. Prohlásil, že žádnej badminton hrát nejdem a že musim jet okamžitě do nemocnice. A to mě teprv nasralo. "Ježiš, dyt mi nic neni. Ani mě to nebolí. Jdem hrát." Nešli jsme. Po cestě jsme se pohádali a každej jsme se vracel domu jinou cestou. A co víc, začínalo mi to nějak přicházet k sobě a celkem i bolet a navíc se objevila i KREV. Fujky. Začala jsem bejt kapku nesvá a volala kamarádce, která pracuje na rentgenu a ke zdravotnictví má tak z mejch kamarádů nejblíž, jestli se na vzteklinu umírá. Když mi řekla, že jo, nebylo nač čekat. Rozjela jsem se na pohotovost do Krče.
Doktor: "Tak co se vám stalo?"
Já: "Kousnul mě pes."
Sestra: "A to se s tim chodí sem?"
Já (značně rozladěně): "A kam jinam mám jít? Je tady snad nějaká nemocnice pro kousnutí psem?"
Doktor: "Máte očkovací průkaz psa?"
Já: "No, tak to teda fakt nemám."
Doktor: "No, tak to ho musíte sehnat, aby se zjistilo, jestli je pes očkovanej proti vzteklině."
Já: "Super."
Pak ještě proběhl krátký rozhovor mezi sestrou a doktorem. Něco o Bulovce a oddělení vztekliny. Pak mi to ta "soucítící" sestra za 90 Kč vydezinfikovala a zavázala, takže vlastně to, co už jsem si udělala doma. Na rozloučenou mi doktor řekl, že minulej víkend tam byla holka, kterou taky kousl pes a pak toho psa a majitele naháněla s policajtama po Praze, páč se to stalo v parku. Hm. Skvělej příběh.
Cestou domu mi to šrotovalo v hlavě. Prej se proti vzteklině píchaj dvě DOST BOLESTIVÝ injekce do břicha. Dorazila jsem domu, kde se můj manžel z celý záležitosti uklidňoval na playstationu fotbalem. Nehodlala jsem sedět doma a čekat na smrt a rozhodla jsem se, že se tam vrátim a budu chtít ukázat ten debilní průkaz. Když jsem dorazila na místo, pes už na tý zahradě, kam ho bába předtim vedla, nebyl, a co víc, dvířka byly otevřený. Naproti zahradě byl nic moc barák s plechovejma rezavejma dveřma bez zvonku. Nerada bych, aby mě kousnul i do druhý nohy, tak jsem se rozhodla a ted POZOR! využít posily. Vzpomněla jsem si na ten příběh, co mi vyprávěl doktor a vydala se na nejbližší policejní stanici. Pomáhat a chránit ne tvl, tak co jako. Zabušim na dveře. Otevře (překvapivě) policajt.
Policajt: "Dobrý den, co pro vás můžeme udělat?"
Já (nasazený bezradný, zničený výraz): "Pokousal mě pes a já se tam ted bojim jít pro očkovací průkaz."
Policajt: "A kde?"
Já - snažim se popsat kde.
Policajt: "To není náš revír."
Pak si mě prohlídne. Já nasazuji oči kocoura ze Šreka.
Policajt: "Ale to nevadí, pojedeme tam s vámi."
Jako policajti nejsou zas tak špatný hele.
Zavolal na kolegu, že maj výjezd. VÝJEZD. Kvůli mně. Chápete?!
A tak jsem se ocitla v policejním autě. Jako nehoukali jsme, ale stejně vodvaz.
Dojeli jsme na místo. Policajti bouchaj na dveře: "POLICIE, OTEVŘETE!" Vole, jsem si přišla jak ve filmu a strašně důležitá hlavně. Najednou vylez nějakej mastnej pupkatej plešoun v trenkách.
Policajt: "Dobrý den, máte psa?"
Mastňák: Jo, máme dva. Vlčáka a rotvajlera.
Já v hlavně. No tvl to můžu bejt ráda, že na mě vlítnul vlčák a ne rotvajler.
Policajt: "Je to váš pes"?
Mastňák: "Ne, bráchy."
Policajti vyzvali mastňáka, aby jim bráchu zavolal.
Za tři vteřiny se ozve z okna: "Brácha, jsou tady policajti a ta ženská, co ji kousnul pes." Podívali jsme se s policajtama na sebe a všichni najednou zvedli oči v sloup. Brácha se dostavil. A bylo vidět, že je to brácha. Prej tchyně brala psa na zahradu a utekl ji. Očkovací průkaz je nicméně na Šumavě. Paráda. Takže ted budu čekat, až pro něj dojede na Šumavu a do tý doby umřu. Do toho se tam přiřítila tchyně a prej že to nic nebylo. Že jsem to měla jenom trochu červený. Myslela jsem, že ji pošlu do prdele, ale jeden z policajtu na ni vyjel prej: "Paní, to červený byla krev!" Uznale jsem na něj kývla. O krvi jsem policajtům nic neřikala. Nakonec musel brácha se psem k veterináři a donýst mi potvrzení, že je pes okovanej. To udělal téměř okamžitě. Policajti mě hodili domu, kde jsem našla manžela furt na tom samým místě - u playstationu předstírající nezájem. Ale mně to bylo u zadele. Já jsem byla na výjezde, zatim co on dřepěl doma s blbou hrou. Od tý doby nedám na kluky policajtský dopustit. Kdybych tam tenkrát zabouchala sama, tak mě místo potvrzení pošlou do prdele a možná za mnou ještě pošlou rotvajlera. Takhle se mi klanili až k zemi.
A co ten badmington? Ten jsme si šli zahrát další víkend. Rakety a košíček jsme hodili do koše, páč jsme si párkrát pinkli a košícek zůstával v raketě zašprajclej. Musili jsme si tedy rakety půjčit. Od tý doby kupuju v Penny jen jídlo.
 

Osmáci

29. března 2018 v 20:27 | Matka Tereza |  Akce s tetkou Barkou
Na návrh tetky Barky dneska zavzpomínám na jedny z mnoha našich domácích (mazlíčků bych úplně netvrdila) zvířat.
Nevim, jestli vám něco říká osmák degu. Mně to neříkalo zhola nic, dokud to mamka nepřitáhla domů. A rovnou dva, že. Osmák je přerostlá myš s dlouhým ocasem. Bála jsem se na to šáhnout. Bála jsem se šáhnout na blbýho křečka, natož na obrovskýho křečka s dlouhým ocasem. Prostě nějak nemusim zvířata, co rychle běhaj a maj zuby. Naštěstí se o ně, jako o všechny naše minulý a budoucí zvířata, staral taťka. Krmil je, čistil klec, opravoval klec, když ji prokousali...no, a taky ji neustále zapomínal zavírat. Osmáci samozřejmě okamžitě zdrhli a pobíhali po místnosti. V tu chvíli musela chtě nechtě nastoupit Barka a honit je. Já jí vždycky skvěle asistovala, a to tak, že jsem stála na křesle a křičela, kde jsou. Dny plynuly, tatka krmil, osmáci utíkali, Barka je chytala, až se přiblížila naše rodinná dovolená v Tatrách. Osmáky jsme teda museli sbalit a odvést k babičce, aby si užila taky ona. Když je dne D nakládal tatka do auta, byly jsme s Barkou v pokojíčku a i přes dvojité okenice jsme slyšely tatkův pestrej slovník sprostejch slov. Když nakládal osmáky do auta, rozpadla se mu klec a osmáci pobíhali vesele po autě. Musela nastoupit Barka, lovec. Nejen, že se ji je nepovedlo chytit, ale ještě jedný jaksi poranila ocas. No, nebyl čas, tak jsme vyrazili k babičce. Taťka řídil a pod pedálama a všude po autě pobíhali dva rozjančený osmáci. Nedojeli jsme daleko. Asi 2 kilometry před cílem taťka se skřípěním brzd zastavil, vyhodil klec do pole a pak jsme asi půl hodiny chytali osmáky po autě, páč nechtěli ven. K babičce jsme dojeli už jen s krmením. Tehdá se mi docela ulevilo Usmívající se

Děti ráje aneb jak jsme se kulturně vzdělávaly

21. března 2018 v 12:03 | Matka Tereza |  Akce s tetkou Barkou
Dneska jsem trošku zaštrachala v hluboký historii a ze starýho blogu vytáhla historku s mojí sestrou Barkou. Kdysi hluboko v roce 2009 jsme vyrazily na muzikál Děti ráje a tady jsou naše tehdejší dojmy...

Dostaly jsme takhle jednou s Barkou chuť se kulturně vzdělat a rozhodly se navštívit muzikál. Zase jsme to nechtěly přehánět, tak jsme vybraly méně náročnější tvorbu - Děti ráje. Zakoupily jsme si lístky do první řady, abysme viděly Sagiče pěkně zblízka. Jako, ne že bysme byly nějaký jeho fanynky, omdlívaly při Dávej ber a zakládaly fankluby, ale prostě jsme na něj byly jakože zvědavý. No, žádnej Sagič se nekonal. Čekalo nás šokující překvapení, a to v podobě Mňam aneb Prima vařečky Martina Zounara. Jako věděly jsme, že je tu i tahle možnost, ale do poslední chvíle jsme doufaly, že nám se to stát nemůže. Prostě jsme si nemohly připustit, že něco nebo někdo jako Martin Zounar může hrát jednu z hlavních rolí v muzikálu. Chápete, v muzikalu. Od slova muzika. Tam se zpívá, tančí a tak. To je asi jako kdyby prodavačka měla jít transplantovat srdce nebo třeba atlet moderovat zprávy. Ehm.

První polovinu představení jsme se vzpamatovávaly z úvodního šoku a snažily se smířit s tím, že Sagič už nebude a že to prostě budem muset dokoukat se Zounarem. Barku jsem musela několikrát napomenout za její znechucený výraz. První řada je přeci jenom první řada, tudíž jsme tam byly docela vidět. Kdyby náhodou Martin při svym partu sjel pohledem na Barku, mohl by zapomenout text. O přestávce jsme měly tak trochu zaječí úmysly a chtěly opustit divadlo navěky, nicméně lístky nebyly zrovna nejlevnější, a tak jsme se uklidnily cigárem. Jinak v té první části uměl zpívat jen ten hlavní hrdina, co vypadal jako Tomáš Klus plus deset kilo.

V té druhé to bylo o dost lepší. Kříž a Nosková zpívat uměj, když už nic. Jinak celý příběh je napsán tak, aby se do něj hodily ony známe písničky Michala Davida. Tudíž... na diskotéku nedorazil DJ, všichni jsou strašně smutný a spustěj Disdžokej nepřijel. DJ ale dorazí, a tak jsou všichni jak na tripu a pijou Colu a nonstop tančej.. atd. Jistě znáte texty Michala Davida a víte, že nejdou úplně do hloubky, takže si dovedete představit ten PŘÍBĚH. Odcházely jsme tedy mírně rozladěný. O Zounarovi, narvanýmu v těsnejch kalhotách a džízce, recitujícímu texty Davida, se mi zdá doteď.
 


Baťohy a zmatená bonzačka

20. března 2018 v 11:27 | Matka Tereza |  Když ještě Tereza nebyla matka
Tentokrát se podíváme na střední školu.
Byla jsem pár dní v prváku. Na obědy jsme chodili do školní restaurace. No, chodili... Spíš sprintovali. Restaurace nebyla největší a hladovejch krků bylo víc než židlí. Problém byl, že jsme tam nemohli s baťohama. Měli jsme tedy běžet ze třídy dolu do šatny, uložit baťoh do skřínky a letět do restaurace, která by už byla plná samozřejmě. S Janou Šturmovou, mojí kamarádkou, jsme to jednoho dne riskly. Abysme nemusely potupně stát ve frontě a hladovýma očima sledovat, kdy kde kdo z těch šťastnějších a rychlejších dojí, běžely jsme na jídlo i s baťohama, který jsme odhodily v restauraci u věšáků. Už se jich tam pár válelo. Zasedly jsme ke stolu a potutelně se smály nešťastníkům, kteří stáli ve frontě se slinama až na zem. Bohužel jen do doby, kdy do restaurace nakráčela KONTROLA. Zástupkyně ředitele, ne uplně milá dáma, si stoupla k poházeným baťohům a čekala, až si je jejich majitelé přijdou vyzvednout. Nejdřív mě napadlo, že tam ten baťoh nechám do smrti a koupim si novej, ale ono nemusíte bejt zrovna Jessica Fletcherová, abyste přišli na to, komu batoh patří, když tam má veškerý doklady. Zkusily jsme tedy plán B a čekaly, až si jiní rebelové přijdou pro své batohy, zaměstnají kontrolu a my si mezi tím vezmeme ty svoje a utečeme. Tato situace nastala téměř záhy. Vyskočily jsme tedy ze židlí a jako tichošlápkové zamířily do jámy lvové. Samozřejmě jen jsme se dotkly batohu, kontrola se otočila. Dokonce mi i přišlo, že ji z očí vyšlehly plameny. Okamžitě na mě vystartovala: "JMÉÉÉNO"?? S třesoucím hlasem odpovídám: "Najbrtová". Ona na to: "Najbrtová první...?" Chtěla vědět, z jaký jsem třídy, jestli jsem z první A, B, C nebo D. A já, debil, zmatená, připravená na vyhazov ze školy, ukamenování nebo minimálně gilotinu, jsem ji odpověděla: "Najbrtová první, Šturmová druhá." Jo, prostě bonzák. Třeba by mi snížili trest.
No, pravda byla, že jsem v tom zmatku nepochopila, co po mně chce. Jana na mě vytřeštila oči a kontrola.... Kontrola se začla normálně od plic smát jako blázen. Vzaly jsme tedy baťohy a odešly. Možná se tam směje ještě dodnes.

Nechtěný výlet

19. března 2018 v 23:11 | Matka Tereza |  Když ještě Tereza nebyla matka
Povím vám příběh, jak jsem takhle jednou ve třetí třídě autobusem objevovala krásy okresu.
Od první třídy jsem dojížděla do školy z vesnice do města. Jezdilo jen pár busů denně. Jednoho krásnýho dne mi ráno mamka řekla, ať po škole nejezdím domu, ale ať jdu k babičce a dědovi, kde na mě počka. Babička s dědou bydleli ve městě, kam jsem jezdila do školy. No a co se nestalo. Po škole jsem si to pěkně nakráčela na zastávku a naskočila do busu. To, že jsem do toho autobusu vůbec lízt neměla, mi došlo přesně ve chvíli, kdy se moje noha dotkla chodníku v naší vesnici. Autobus ještě neodjel, tak jsem pohotově naskočila zpátky a libovala jsem si, jak jsem to na poslední chvíli chytře zachránila. Měla jsem za to, že autobus jede zpět do města. Ha. Zpět do města rozhodně nejel. Pokračoval pěkně dál do dalších prdelí. Psal se rok cca 93, takže asi nemusím zmiňovat, že nějaký mobily existovaly maximálně ve filmu Návrat do budoucnosti. Stát se to ted, zavolám mamce, že jsem debil, sedim v buse a jezdim po neznámejch vesnicích a že jednou určitě dorazim domu. Ale zpět k příběhu. Projižděli jsme vesnice, lidi nastupovali a vystupovali, čas plynul a já už jen čekala, že brzy opustíme ČR, Evropu, Zeměkouli, skončíme na jiný planetě a já už se domu nikdy nevrátim. Nakonec jsem zůstala v autobuse sama. V tu dobu už jsem měla nudli až na zem. Řidič ze mě byl už taky nervozní, což jsem sledovala ve zpětným zrcátku, který měl nad sebou. Najednou zastavil. Přišel ke mně a zeptal se, kam jedu. To už jsem mírně hystericky s klepající se bradou odpověděla: "Do Nymburkaaa". Na to mi odpověděl, že tam jede až za půl hodiny a že ted má přestávku. Vyskočil z busu, kde mě zamknul, a odběhl si zbaštit svačinu do domku pro řidiče. Seděla jsem tam a představovala si, jak mi mamka zlomí zadek, až se k ní konečně dostanu. Když jsme konečně dojeli zpátky do Nymburka nasadila jsem tempo Emila Zátopka a běžela bez zastavení ze zastávky až na sídliště, kde babička s dědou bydleli. A za rohem to teda fakt nebylo. Mamka mi otevřela dveře s výrazem, který zvěstoval jistou smrt. Když mě ale uviděla rudou, bez dechu, s nudlí, kterou už jsem táhla za sebou, tak se smilovala a vejprask se nekonal. Takovej stres jako tehdá jsem neměla ani u maturity.

Bubák

19. března 2018 v 22:30 | Matka Tereza |  Pepíno a Kubajz
Na to, že to Pepino nemá s mluvením úplně jednoduchý, mele celkem slušně. Sice musím nejdřív rozpoznat, jakej z těch tří jazyků to zrovna je, ale dá se. Dneska poprvý řekl něco jasně a čistě, aniž by vynechal nějakou slabiku. Bylo poledne a asi po 138. opět zazlobil. Táhla jsem ho teda ke dveřím, že ho jako vedu do sklepa za bubákem. Otevřu dveře a okolo zrovna prochází postarší sousedka. Pepino na ní ukázal a zařval tak, aby to paní slyšela i přes vypnutý naslouchátko, BUBÁÁÁK. Myslim, že až začne mluvit pořádně, tak si s ním teprv užiju.

Pepino a šišky

19. března 2018 v 22:28 | Matka Tereza |  Pepíno a Kubajz
Konečně. Slunce. Hurá. Vyjeli jsme ven. Pepino sbírá šišky a má radost, jak kdyby sbíral zlatý cihly. "Jeeee, šiška......jeeee, šiška.......jeeee, šiška..." Kouknu a v ruce drží šišku. ALE TU PSÍ, TVL! #fujtajxl #hnus #ble#zabitpejskare #rukauzmuneprestanesmrdet

Víla Smrkalka

19. března 2018 v 22:26 | Matka Tereza |  Pepíno a Kubajz
Pepinovi jsem koupila detskej čaj na pročištění dýchacích cest. Teď na to koukám a ono se to jmenuje Vila Smrkalka. Trosku nechutný, ne. Úplně se teď na ten čaj koukam jinak. Doufám, že do něj vila Smrkalka nic speciálního nepridala. #fujky

Bez mejkapu ani ránu

19. března 2018 v 22:25 | Matka Tereza |  Matka královna Všehomíra Tereza
Když jsem si dneska malovala na hlavu obličej, napadlo mě, že místo disciplíny v plavkách by spíš měli v Miss zavist disciplínu Bez mejkapu. By byla švanda.
PS. Čest všem chlapům, který kruhy pod očima a beďar na nose jen tak neskrejou.

Košile

8. března 2018 v 0:10 | Matka Tereza |  Král tvorstva I. Veliký
To je jedno, že má plnou skříň hadrů včetně 100 košil. On si nutně potřebuje vzít jednu z těch třech nevyžehlenejch...

RÁNO

ON: "Můžeš mi, prosím tě, rychle přežehlit tuhle košili?"
ONA: "No jo." (zatím, co v hlavě PRDELE, SI NEMŮŽEŠ VYBRAT JINOU. BUDU TED JAK DEBIL ZAPÍNAT ŽEHLIČKU KVŮLI JEDNÝ KOŠILI)

Po cca 35 vteřinách, kdy se mi ještě ani nerozpálila žehlička...

ON: "Už to máš?"
ONA: "Ne, nemám!" (SES ASI POSRAL)
ON: "Jenom to rychle trochu přejeď."
ONA ticho, jen v hlavě scénář krutý a pomalý smrti.

Co to jako znamená jenom to trochu rychle přejeď. Může mi někdo vysvětlit, jak se dá rychle trochu vyžehlit košile?

Kam dál