Kdo by to byl řekl, že mít děti není úplně prdel Smějící se

Nechtěný výlet

19. března 2018 v 23:11 | Matka Tereza |  Když ještě Tereza nebyla matka
Povím vám příběh, jak jsem takhle jednou ve třetí třídě autobusem objevovala krásy okresu.
Od první třídy jsem dojížděla do školy z vesnice do města. Jezdilo jen pár busů denně. Jednoho krásnýho dne mi ráno mamka řekla, ať po škole nejezdím domu, ale ať jdu k babičce a dědovi, kde na mě počka. Babička s dědou bydleli ve městě, kam jsem jezdila do školy. No a co se nestalo. Po škole jsem si to pěkně nakráčela na zastávku a naskočila do busu. To, že jsem do toho autobusu vůbec lízt neměla, mi došlo přesně ve chvíli, kdy se moje noha dotkla chodníku v naší vesnici. Autobus ještě neodjel, tak jsem pohotově naskočila zpátky a libovala jsem si, jak jsem to na poslední chvíli chytře zachránila. Měla jsem za to, že autobus jede zpět do města. Ha. Zpět do města rozhodně nejel. Pokračoval pěkně dál do dalších prdelí. Psal se rok cca 93, takže asi nemusím zmiňovat, že nějaký mobily existovaly maximálně ve filmu Návrat do budoucnosti. Stát se to ted, zavolám mamce, že jsem debil, sedim v buse a jezdim po neznámejch vesnicích a že jednou určitě dorazim domu. Ale zpět k příběhu. Projižděli jsme vesnice, lidi nastupovali a vystupovali, čas plynul a já už jen čekala, že brzy opustíme ČR, Evropu, Zeměkouli, skončíme na jiný planetě a já už se domu nikdy nevrátim. Nakonec jsem zůstala v autobuse sama. V tu dobu už jsem měla nudli až na zem. Řidič ze mě byl už taky nervozní, což jsem sledovala ve zpětným zrcátku, který měl nad sebou. Najednou zastavil. Přišel ke mně a zeptal se, kam jedu. To už jsem mírně hystericky s klepající se bradou odpověděla: "Do Nymburkaaa". Na to mi odpověděl, že tam jede až za půl hodiny a že ted má přestávku. Vyskočil z busu, kde mě zamknul, a odběhl si zbaštit svačinu do domku pro řidiče. Seděla jsem tam a představovala si, jak mi mamka zlomí zadek, až se k ní konečně dostanu. Když jsme konečně dojeli zpátky do Nymburka nasadila jsem tempo Emila Zátopka a běžela bez zastavení ze zastávky až na sídliště, kde babička s dědou bydleli. A za rohem to teda fakt nebylo. Mamka mi otevřela dveře s výrazem, který zvěstoval jistou smrt. Když mě ale uviděla rudou, bez dechu, s nudlí, kterou už jsem táhla za sebou, tak se smilovala a vejprask se nekonal. Takovej stres jako tehdá jsem neměla ani u maturity.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Erin Walentine Sammael Erin Walentine Sammael | Web | 19. března 2018 v 23:34 | Reagovat

Pekny clanek

2 taktrochujinamatkatereza taktrochujinamatkatereza | 19. března 2018 v 23:36 | Reagovat

Oooo, vřelé díky. Můj první komentář. Jdu si ho vytiskonout a pověsit nad postel :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama