Kdo by to byl řekl, že mít děti není úplně prdel Smějící se

Jak jsem jela v policejním autě

20. dubna 2018 v 21:57 | Matka Tereza |  Matka královna Všehomíra Tereza
Tenkrát jsme bydleli na Spořilově přímo nad Penny. Chodila jsem tam denně nakupovat a jednou si takhle všimla AKCE na badmintonový rakety. Jako bylo mi jasný, že za 89,90 nebudou úplně profi, ale i kdybych je měla použít jednou, tak se to vyplatí, že jo. Než jsem je hodila do košíku, ještě jsem kolem nich asi 3x prošla. Doma jsem manželovi slavnostně ukázala můj super hyper mega výhodnej kup a že si teda musíme jít pinknout. Už jsem se těšila, jak ho rozsekám. Objednala jsem na neděli kurt kousek od nás na Zahraďáku. Jako manžel je celkem sportovec, ale všude musí dojet autem. I v nákupním centru musíme stát co nejblíž u vchodu. Tentokrát jsem ho ale přesvědčila, že půjdem pěšky, páč znám zkratku a navíc autem by to trvalo dýl. Sice zpruzeně, ale souhlasil. Pěkně si vykračujeme a najednou zaslechnem štěkot. Ohlídnu se a vidim, jak se k nám řítí vlčák. Vůbec nevypadal přátelsky a bylo mi jasný, že nás neběží olízat láskou, nicméně až do poslední chvíle jsem nevěřila, že by mě mohl KOUSNOT TVL. Normálně mě kousnul do stehna a začal se rozebíhat na manžela, kterej místo, aby za mě položil život a skočil po čoklovi, zacouval do blízkýho křoví. To už ale psa doběhla nějaká bába. Byla jsem stále kapku v šoku. Nejen ze psa, ale i z mýho statečnýho manžela. Když jsem se probrala, řvala jsem na bábu, že mě ten její pes jako tvl kousnul, rvala jsem dolu elastáky a ukazovala ji vyrýsovaný psí tesáky. Bába psa plácla po zadku, mně se na půl huby omluvila a zmizela mezi domy. Nic. Já se těšila na badminton a nehodlala jsem si to touhle příhodou zkazit. Noha mi zůstala, hrát jsem mohla, tak co. To jsem ale netušila, že manžel byl ve větším šoku než já. Prohlásil, že žádnej badminton hrát nejdem a že musim jet okamžitě do nemocnice. A to mě teprv nasralo. "Ježiš, dyt mi nic neni. Ani mě to nebolí. Jdem hrát." Nešli jsme. Po cestě jsme se pohádali a každej jsme se vracel domu jinou cestou. A co víc, začínalo mi to nějak přicházet k sobě a celkem i bolet a navíc se objevila i KREV. Fujky. Začala jsem bejt kapku nesvá a volala kamarádce, která pracuje na rentgenu a ke zdravotnictví má tak z mejch kamarádů nejblíž, jestli se na vzteklinu umírá. Když mi řekla, že jo, nebylo nač čekat. Rozjela jsem se na pohotovost do Krče.
Doktor: "Tak co se vám stalo?"
Já: "Kousnul mě pes."
Sestra: "A to se s tim chodí sem?"
Já (značně rozladěně): "A kam jinam mám jít? Je tady snad nějaká nemocnice pro kousnutí psem?"
Doktor: "Máte očkovací průkaz psa?"
Já: "No, tak to teda fakt nemám."
Doktor: "No, tak to ho musíte sehnat, aby se zjistilo, jestli je pes očkovanej proti vzteklině."
Já: "Super."
Pak ještě proběhl krátký rozhovor mezi sestrou a doktorem. Něco o Bulovce a oddělení vztekliny. Pak mi to ta "soucítící" sestra za 90 Kč vydezinfikovala a zavázala, takže vlastně to, co už jsem si udělala doma. Na rozloučenou mi doktor řekl, že minulej víkend tam byla holka, kterou taky kousl pes a pak toho psa a majitele naháněla s policajtama po Praze, páč se to stalo v parku. Hm. Skvělej příběh.
Cestou domu mi to šrotovalo v hlavě. Prej se proti vzteklině píchaj dvě DOST BOLESTIVÝ injekce do břicha. Dorazila jsem domu, kde se můj manžel z celý záležitosti uklidňoval na playstationu fotbalem. Nehodlala jsem sedět doma a čekat na smrt a rozhodla jsem se, že se tam vrátim a budu chtít ukázat ten debilní průkaz. Když jsem dorazila na místo, pes už na tý zahradě, kam ho bába předtim vedla, nebyl, a co víc, dvířka byly otevřený. Naproti zahradě byl nic moc barák s plechovejma rezavejma dveřma bez zvonku. Nerada bych, aby mě kousnul i do druhý nohy, tak jsem se rozhodla a ted POZOR! využít posily. Vzpomněla jsem si na ten příběh, co mi vyprávěl doktor a vydala se na nejbližší policejní stanici. Pomáhat a chránit ne tvl, tak co jako. Zabušim na dveře. Otevře (překvapivě) policajt.
Policajt: "Dobrý den, co pro vás můžeme udělat?"
Já (nasazený bezradný, zničený výraz): "Pokousal mě pes a já se tam ted bojim jít pro očkovací průkaz."
Policajt: "A kde?"
Já - snažim se popsat kde.
Policajt: "To není náš revír."
Pak si mě prohlídne. Já nasazuji oči kocoura ze Šreka.
Policajt: "Ale to nevadí, pojedeme tam s vámi."
Jako policajti nejsou zas tak špatný hele.
Zavolal na kolegu, že maj výjezd. VÝJEZD. Kvůli mně. Chápete?!
A tak jsem se ocitla v policejním autě. Jako nehoukali jsme, ale stejně vodvaz.
Dojeli jsme na místo. Policajti bouchaj na dveře: "POLICIE, OTEVŘETE!" Vole, jsem si přišla jak ve filmu a strašně důležitá hlavně. Najednou vylez nějakej mastnej pupkatej plešoun v trenkách.
Policajt: "Dobrý den, máte psa?"
Mastňák: Jo, máme dva. Vlčáka a rotvajlera.
Já v hlavně. No tvl to můžu bejt ráda, že na mě vlítnul vlčák a ne rotvajler.
Policajt: "Je to váš pes"?
Mastňák: "Ne, bráchy."
Policajti vyzvali mastňáka, aby jim bráchu zavolal.
Za tři vteřiny se ozve z okna: "Brácha, jsou tady policajti a ta ženská, co ji kousnul pes." Podívali jsme se s policajtama na sebe a všichni najednou zvedli oči v sloup. Brácha se dostavil. A bylo vidět, že je to brácha. Prej tchyně brala psa na zahradu a utekl ji. Očkovací průkaz je nicméně na Šumavě. Paráda. Takže ted budu čekat, až pro něj dojede na Šumavu a do tý doby umřu. Do toho se tam přiřítila tchyně a prej že to nic nebylo. Že jsem to měla jenom trochu červený. Myslela jsem, že ji pošlu do prdele, ale jeden z policajtu na ni vyjel prej: "Paní, to červený byla krev!" Uznale jsem na něj kývla. O krvi jsem policajtům nic neřikala. Nakonec musel brácha se psem k veterináři a donýst mi potvrzení, že je pes okovanej. To udělal téměř okamžitě. Policajti mě hodili domu, kde jsem našla manžela furt na tom samým místě - u playstationu předstírající nezájem. Ale mně to bylo u zadele. Já jsem byla na výjezde, zatim co on dřepěl doma s blbou hrou. Od tý doby nedám na kluky policajtský dopustit. Kdybych tam tenkrát zabouchala sama, tak mě místo potvrzení pošlou do prdele a možná za mnou ještě pošlou rotvajlera. Takhle se mi klanili až k zemi.
A co ten badmington? Ten jsme si šli zahrát další víkend. Rakety a košíček jsme hodili do koše, páč jsme si párkrát pinkli a košícek zůstával v raketě zašprajclej. Musili jsme si tedy rakety půjčit. Od tý doby kupuju v Penny jen jídlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama